Některým lidem vadí že jsem arogantní, že mi je většina lidí ukradená a že mě zajímají jen problémy lidí, na kterých mi záleží. Je to jejich problém, já se měnit nehodlám. Nicméně sem našel na internetu hezký článek o „Vzestupu arogance“ z prosince 1992. Myslím, že každý se v něm alespoň trochu najde.

Nejen na Karlově mostě, ale po celé zemi se rozlézá bezduchost a její jméno je arogance. Arogance má mnoho podob. Je arogance vítězů, kterým zachutnala moc a hlava se jim zatočila tak, že nevědí, co dělají a mluví. Je arogance podlézavých ustrašenců a kariéristických dravců. Je arogance těch, kteří neumějí poděkovat za pomoc a podporu. Ale nejstrašlivější je arogance, která nemá úctu před ničím a její nenávist sahá za hrob.

1. O vztahu většiny a menšiny vedou odedávna spor praktici i teoretici. Kdo určuje chod dějin a kdo vládne ve společnosti – většina nebo organizované menšiny? Je hlavním aktérem většina, zvaná masy, veřejnost, průměrnost, anonymita, či menšina nejlepších, kteří si říkají aristokrati, strana, vzdělanci, politici z povolání, „výkvět“ národa?

Řeknu-li: většina mlčí, většina se odmlčela, většina byla umlčena, je významový rozdíl všech tří výroků na první pohled zřejmý. Ale za sémantickou diferencí vět se skrývá rozlišnost dějinných situací, a dokonce sám průběh dějin. Dějiny jsou sled událostí, kdy většina dlouho mlčí, náhle promluví a stejně rychle a neočekávaně se zahalí do mlčení, nebo je na kratší či delší dobu umlčena. Většina promlouvá dvojím způsobem: buď vyjde do ulic, nebo je čas od času pozvána k volebním urnám. Co však může a má dělat většina v mezidobích, v oněch čtyřech či pěti letech, které oddělují jedny volby od druhých? Má trpělivě vyčkávat, aby svoji dnešní nespokojenost vyjádřila až zítra, kdy již bude pozdě, protože věci budou rozhodnuty bez ní?

Na sklonku roku 1989 „mlčící“ většina promluvila a svou pouhou fyzickou přítomností v ulicích a na náměstích povalila ztrouchnivělý režim. Dnes se s touto většinou děje proměna, která nemůže zůstat bez následků. Ještě včera mluvila „většina“ do politiky, dnes se odmlčuje, vzdává se nebo je zbavována slova, nemá již co říci, protože je zmatena a nevyzná se ve spleti protichůdných stanovisek, stahuje se do svého obvyklého diváctví, napůl ironicky napůl trpce komentuje děj, který se odehrává jinde, nezávisle na ní. Scénu ovládly organizované menšiny, které sebevědomě a s dávkou arogance o sobě prohlašují, že mluví jménem většiny a jednají v jejím zájmu. Politické strany vznikají a zanikají, národ zůstává. Politici postupují do vlivných funkcí a zase je opouštějí, ale následky jejich dnešního rozhodování ponese zítra „mlčící“ většina.

2. Většina není početnost. V dějinně politickém smyslu je většina způsob života. Většina zajišťuje chod a provoz společnosti. Může sice na krátkou chvíli vyjít do ulic, ale nemůže demonstrovat věčně. Dříve či později se vrací ke svým povinnostem, protože žije pod tlakem nutnosti: musí vydělávat na živobytí a starat se o rodinu, pouze zřídka si dovoluje luxus a v protestujících zástupech naplňuje náměstí. Ani v obdobích normálnosti nemlčí, pouze mluví svou řečí, která je často nesrozumitelná oné skupině, která se živí psaným či mluveným slovem.

Většina zpravidla nepíše traktáty ani neřeční na tribunách, a přesto je mocna řeči, své řeči: že jsou pole obdělána, že funguje doprava, že továrny vyrábějí a za pulty se prodává zboží – to je projev její výmluvnosti. Literáti rádi hovoří nahlas, zálibně se zaposlouchávají do vlastních slov, a proto často přeslechnou, že mlčící většina mluví také tehdy, jestliže mlčí. Její mlčení může být výmluvné: často ohlašuje, že kdesi v skrytu klíčí nepředvídaný obrat.

3. O takových i jiných záležitostech se vedl „historický“ rozhovor v pamětní den 4. května 1990 v hostinci U kocoura, tedy na památném místě, které Rudé právo kdysi označovalo za doupě opozičníků. Obsah vzrušené debaty zaznamenal Bohumil Hrabal v jednom z dopisů Dubence. Ale v závažné věci musím básníka opravit. Bránil jsem tehdy „mlčící většinu“, nebo přesněji dokazoval jsem falešnost takového označení.

Vypravoval jsem o lidech, kteří v temných dvaceti letech pomáhali pronásledovaným a exkomunikovaným. Vzpomínal jsem na přátele z výzkumného ústavu v Řepích, na primáře zdravotního střediska, na referentku národního výboru v Praze 1, na desítky dalších a jiných, kteří nikdy v žádné politické straně nebyli a svým chováním usnadňovali život lidem v nemilosti. Oni vytvářeli atmosféru slušnosti, ochrannou vrstvu, která nedovolovala, aby arogance tehdejší moci zadusila společnost.

Každý z těchto lidí má jméno, a přesto zůstávají bezejmenní, jejich jména nejsou na plakátech, neudělali kariéru, zůstávají dodnes ve skrytosti, která vzbuzuje zdání, jako by ani nebyli. A oni byli a jsou! Ptal jsem se sám sebe, zda jsem všem těmto slušným lidem poděkoval, a ptám se, zda odpovědní činitelé vzdali hold této spásné slušnosti, bez níž národy nemohou existovat. Ptám se, koho si má mládež vážit: jich, slušných, kteří o svých zásluhách mlčí, nebo oněch, kteří umějí za všech režimů šikovně proplouvat a dnes si vzájemně nahlas v masmédiích dosvědčují, jak hrdinně bojovali proti minulé „říši tmy“?

4. Běda národu, který nemá a neuznává hrdiny? Běda národu, jehož „elity“ ztrácejí smysl pro slušnost a propadají pokušením arogance!

Lidové noviny, 1. prosinec 1992